Mlecí kameny

Mlecí kameny k drcení rostlinných semínek jako nejrozšířenější nástroj, sloužily lidstvu v různých formách několik tisíciletí. Mlýnský kámen, resp. pár kamenů (tzv. složení), bylo v průběhu věků značně zdokonaleno a po patřičných úpravách rukama zkušených mlynářů vyhovovalo různým účelům tehdejší, poměrně jednoduché, technologie.

Nejdůležitější vlastností materiálu vhodného k výrobě mlecích kamenů (žernovů) je určitý stupeň tvrdosti a současně houževnatosti, aby se dal kámen lehce opracovávat a držel ostrost, tzv. křes. Také musí být pórovitý, stejnoměrný, bez tvrdších a měkčích míst. V zemích s vyspělým mlynářským řemeslem (západní a střední Evropa, USA) se používaly v podstatě pouze čtyři třídy kamenů, a to pískovce, trachyty, granity (žula) a sladkovodní křemence (nejkvalitnější byly francouzské).

Ústup využívání mlecích kamenů na rozmělňování semínek, resp. obilovin nastal ve druhé polovině 19. století. Mlecí kameny byly postupně ve mlýnech nahrazovány válci (válcovými stolicemi), kterých se využívá i ve stávající, nejmodernější technologii.  

Čerpáno ze zdroje: J. Hampl